něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 27. 11. 2017 na slet č.48 v 19h do klubu Paliárka.            
17.4.2015
Jeblázen

je blázen

7.5.2013
O fungování

Je docela zajímavé, jak věci fungují. Ještě zajímavější je, zdá se, když věci nefungují. A jak fungují rady k obnovení jejich funkčnosti. To se týká jak věcí hmotných, jako jsou počítače nebo mobilní telefony, tak i "věcí-nevěcí", jako jsou vztahy, společnost, rady... Ovšem mnohokrát jsem si povšimla, že i lidé jsou vlastně věcmi, nebo se jimi alespoň cítí být, nebo častěji, považují se za ně navzájem. 

Nedávno jsem zaslechla opravdu hluboce zúčastněnou otázku. "Tak co Jana, už funguje?" ptal se ten starostlivec a já jsem se tomu usmála. "Hele, tak vy spolu fungujete, jo?" ptal se zase někdo jiný na nový vztah svých přátel. A vlastně už mi to ani k úsměvu nepřišlo.

A vlastně už ani nechci tu úvahu rozvíjet, protože vždycky, když se o to pokusím, mám pocit, že asi funguju na nějakým fakt divným principu. 

26.2.2013  (upr. 27.2.2013)
Včera a dnes a pořád

Včera jsem potkala:

- polobezdomovce Honzu, kterého jsem pozvala k nám na večeři

- prapaní s neuvěřitelně milým úsměvem

- zjevení hněvu v podobě malého pána s maličkým psem

- kočku s obličejem mývala

- spolubydlící ze Singapuru, kteří se přistěhovali včera a dnes večer se stěhují zpět

 

Dnes jsem potkala:

- pána, kterému při došlapu odfukovala levá bota

- auto plné slunečnic

- paní, která kdyby šla ještě o půl kilometru za hodinu pomaleji, už by couvala

- slipy bez chlapa

- burácejícího holuba

- štěkající straku

- slečnu, která si o sobě moc myslí

 

A to všechno mě vede k závěru, že i dnes je svět stejně šílený, jako byl včera. 

 

2.6.2011

 

 

25.2.2013  (upr. 26.2.2013)
Stromeček

Bylo 17. prosince a v Lidický ulici na Smíchově ležel na chodníku suchej, úplně opadanej vánoční stromeček.

Kdo ho tam dal? A proč teď? Byl tam brzo a nebo naopak pozdě? Pomyslela jsem si, že letošní stromeček by určitě tak rychle neuschl. Ani neopadal. určitě byl přinejmenším loňskej, ale kdo ví, třeba byl i starší. Měli ho doma v kumbále už několik let. Mnohem víc věcí měli v tom kumbále už spoustu let. Starý ficherky, klec pro křečka, nefunkční vysavač, stanový tyče a tři žehličky. Sádrokartonový desky i s u-profilama a skelnou vatou. několik klobouků a hodně starou baterku. Klubka kabelů a batoh a paralelně zapojený vánoční žárovičky z roku 88. Na tom všem ležele vrstva prachu, pavučin a vzpomínek. 

Bylo 17. prosince a v Lidický ulici na Smíchově ležel na chodníku suchej, úplně opadanej vztah.

18.2.2013  (upr. 22.2.2013)
Manifest boje s aspikem

Už hodněkrát jsem si toho všimla. Mnoho lidí to má tak, že jsou rádi neviditelní. Nosí nenápadné oblečení a nenosí výraz obličeje, vyhýbají se očnímu kontaktu. Jiní lidé jsou naopak výrazní – a to buď negativně, nebo pozitivně. Negativně výrazní jsou například svými hlučnými telefonáty v tramvaji, kterými obtěžují neviditelné. Ale je třeba mít na paměti, že jsou to právě neviditelní, kdo jim k tomu dává prostor. Jsme obklopeni davy neviditelných lidí, kteří nehybně, jako zalití do aspiku, mlčí a intenzivně pracují na své neviditelnosti. A ten aspik je nebezpečný, protože se rozpíná a pohlcuje další a další lidi, kteří do něj nevědomky vstoupí. V aspiku se neviditelní cítí bezpečně, ale pokud se objeví někdo výrazný, je to jako by začal do toho jednolitého nažloutle průsvitného bloku píchat vidličkou. Jsem přesvědčena, že je potřeba narušovat aspikové kvádry v tramvaji, na úřadě, ve školách, v obchodních domech i na ulici. Aspik nesmí vyhrát nad jedinečností bytostí. A to, co vám chci říct, je, že je možné vymanit se ze světa aspiku a že přitom není nutné být negativním narušitelem. Není nutné rozpíchat aspikový blok vidličkou, je možné opatrně z něj vyjímat jednotlivé lidi. Aspik nikdy neexistuje sám pro sebe a vyjmeme-li z něj všechny ingredience, je nicotný, zbytečný a tím poražený.

Lidem často stačí opravdu málo k radosti, nebo i ke smutku. Protože žijeme všichni společně, nedá se nic dělat izolovaně, bez souvislostí a návazností. Někdo říká, že člověk musí začít u sebe, ale někdo jiný může klidně říkat něco jiného; třeba, že to není možné, protože se nedá odlišit, co děláme pro sebe a co pro ostatní. Vlastně nezáleží na tom, co kdo říká, ani na tom, co říkám teď já. Na to, co je důležité, musí přijít každý sám. Podle mě to „jediné důležité“ je rozhlížet se a zkoumat, vnímat a přijímat. Vnímat a přijímat. Ne soudit a hodnotit, ne v rychlosti odsuzovat a zamítat. Dívat se na věci, jako bychom je nikdy neviděli, jako bychom je neznali a nechápali jejich význam. Protože se stačí jen trochu zamyslet a dojde nám, že jejich význam ve skutečnosti neznáme a že jsme je vlastně ani nikdy doopravdy neviděli. Dívejte se na suchý ořech, na květinu, na starý telefon nebo na kliku u dveří. Vnímejte je.

Svůj svět do značné míry utváříme sami. Tím, jak ho vnímáme, jak se na něj díváme, dáváme viděným a vnímaným věcem a jevům významy. A svým chováním, činy i řečmi měníme svoje okolí. Myslím, že je veledůležité být dobrý – proto, že tím působíme na lidi kolem nás a ti pak zase působí na nás a tak se to děje neustále, až do té míry, že se dá uvěřit řečem o tom, že se nám jednou všechno vrátí.

Některé věci se vrací hned, zcela bezprostředně, pozorovatelně a prokazatelně. Na nich je možné si uvědomovat hlubší principy. K vyjímání lidí z aspiku je nutné si uvědomit některé věci a je nutné se díky tomuto uvědomění sám nad aspik povznést. Pak je možné vyjímat další lidi – a to pomocí jednoduchých technik. Jejich cvičení vám přiblížím v několika lekcích.

(na pokračování)



⇡nahoru⇡