Blázni.cz - dobrý kanál

Nemáš dělat kraviny
- teď nebyla bys smutná

Jenže dělat kraviny
Je v životě věc nutná

Psáno podle snu, v dubnu 2020.

Už dlouho jsme se s přáteli ze skupiny Blázni.cz domlouvali, že podnikneme společný výlet. Většinou se scházíme na naší základně, v malém klubu na Smíchově, kde trávíme večery nad pivem, domlouváme vystoupení, bavíme se o našich literárních, výtvarných a hudebních aktivitách a v neposlední řadě taky vymýšlíme kopec volovin, nesmyslů a klukovin. Hrajeme si a hodně se nasmějeme. Jenže vyjet společně někam do přírody, trochu se pohnout, pořídit si nové společné zážitky, to je zase něco jiného.

Shodli jsme se, že nejlepší volbou bude nějaký nenáročný, začátečnický urbex a vyjeli jsme proto na Kladno, do objektů bývalé Poldovky. Ve skutečném světě jsem tam už několikrát byla a proto mě ve snu zaujalo, že tam je poměrně dost důstojnických domků, které ve skutečném světě patří do Milovic. Jeden z nich se nám zalíbil a tak jsme - vyraženými dveřmi - vstoupili. Jako obvykle tam byly vysazené všechny dveře, vymlácená okna i záchody, sem tam se propadal strop a jediné, co drželo opravdu s jistotou, byla schodiště. V nekonečných temných chodbách nám pod nohama křupaly střepy, překračovali jsme kusy dřeva, matrace, papíry a hory odpadků. Stěny byly posprejované a ze stropů - jako netopýři - visely velké kusy omítky. Celou budovou prostupoval zatuchlý pach dějin a štiplavý pach přítomnosti, kterou reprezentovala močovina a spáleniště. Většina místností byla vcelku nezáživná, občas zajímavé graffiti, občas nábytek, ale v zásadě vybydleno a, řekněme si upřímně, hnus.

Zalíbila se nám ale zasedací místnost, něčím nám totiž trochu připomínala skautskou klubovnu. Vévodil jí veliký oválný stůl, který jsme okamžitě obsadili. Židlí bylo málo a tak jsme si vypomohli jiným nábytkem, štosy dokumentů a podobně, Adam šel do přilehlých sanitárních prostor hledat urvaný záchod. Celou jednu stěnu zabírala obrovská, propracovaná, prostorová mapa části světa. Místy se trochu odlupovala, ale jinak byla až překvapivě zachovalá. Moře, řeky a jezera vypadaly životadárně a svěže zelené lesnaté kopce přímo vybízely k túrám; chvílemi se dokonce zdálo, jako by voněly jehličím. Zírali jsme na to dílo jako u vytržení a Fanky řekl, že svět je krásnej. Adam ze sanitární místnosti konečně dosmýkal těžkou mísu a než se pohodlně usadil, vytáhl z ní jednorázovou plenku. Nevěděl, co s ní a tak jí z legrace mrštil směrem k mapě. Plena trefila jakési jezero na území Ruska a celé ho absorbovala. "Tak tohle nevypadá úplně normálně, ne?" říkám trochu nervózně. "No, ale proč by vlastně věci měly být normální?" Odpovídá mi Turda a chce se pustit do filosofických debat. Ani mi nepřipadá divné, že se tam najednou objevil, vím totiž už dávno, že jsou s Fankym jedna a tatáž postava a tyto dvě osobnosti se dle potřeb alternují. "Hele, všimli jste si tady toho... no... tohodle..." dloube zvědavě do mapy Heda, až se kousek oddrolí - a my že ne, nevšimli jsme si a musíme přijít blíž, abychom pochopili. "To je přece Mount Everest," poučuje Dominik a všichni se plácáme do čela, protože jasný, co jinýho by to taky bylo...

Necháváme mapu mapou a zasedáme kolem stolu. Vlastně se nám naskytla perfektní příležitost udělat si slet bláznů, výjezdní zasedání. Kluci vyndavají kytary, zpíváme, klábosíme a je veselo. Dominik nám představuje svou knihu, kterou se chystá vydat. Nechápeme, kde ji celou dobu měl, protože je obrovská; zakrývá téměř celý ten rozlehlý stůl. Fascinovaně si prohlížíme grafy a obrazce balancující na hraně geniality a šílenství. Obrazce mění své uspořádání, prolínají se, prostupují stránkami, mění barvy podle aktuálních hodnot a chvílemi se nemůžeme ubránit pocitu, že vydávají i tichounké technické pípání. Zřejmě to ale byli ptáci za oknem a ty barevné změny asi způsobil náhlý průnik slunečního paprsku... Z myšlenek nás vytrhne opravdové technické zapípání, když mi přijde na mobil agenturní aktualizace zpráv: série přírodních katastrof v Asii. V Himalájích došlo k neočekávanému sesuvu hornin a byla částečně zasypána vesnička v údolí. Jako zázrakem se nikomu nic nestalo, ale zemětřesení okamžitě vystřídala vlna veder. Ve východní části Ruska se potýkají s nebývalým suchem, vyschlo několik řek a dokonce i jezero Lajkal, které bylo klíčovým zdrojem obživy pro tisíce lidí. Ti se teď ze dne na den ocitli bez vody, potravy i příjmů a zřejmě budou muset bez prodlení přesídlit na jiné území. Začínáme teoretizovat. O Rusku máme všichni dost mizerné znalosti, ale to nám v rozvíjení teorií nijak nebrání. Turda poznamená, že to budou mít těžký, najít v Rusku místo k žití a že nakonec bude možná paradoxně nejlepší Sibiř, protože "k životu blízko a do Moskvy daleko". Souhlasíme a řešíme, jak se tam od nás nejrychleji dostat, abychom jim s náročnými začátky v nové domovině trochu pomohli. Šimon velice sebevědomě hlásá, že na Sibiř je to nejblíž přes Japonsko*, čemuž nikdo z nás nevěří a Lukáš s Turdou se rozhodnou svou pravdu dokázat pomocí meditace. Posadí se doprostřed stolu do lotosové pozice a meditují. Turda se při tom opakovaně spontánně přeměňuje ve Fankyho a zase zpátky, což velice překvapí všechny přítomné (s výjimkou mě a Lukáše; já už to vím a Lukáš má při meditaci zavřené oči, takže ví houby, co se děje kolem). Meditace je všemi uznána za pádný argument, ale Šimon trvá na svém a tak pro názornost vyvolá 3D holografickou mapu světa. Pomocí speciálních gest nám simuluje čas dopravy "horní" či "spodní" cestou a aby zachoval správnost svého tvrzení, rychlým tahem pravé ruky přestěhuje Japonsko do Karského moře. Zdá se nám to zábavné, ale rozhodneme se nadále pracovat s reliéfní mapou a tak se hologram rozplývá a mizí. (*Tady je zajímavé, že v reálném světě to - vzdušnou čarou - přes to Japonsko není až tak velká blbost, jako mi připadala ve snu i po probuzení.)

Dívám se Hedě do očí a vidím v nich obavy. Významné obavy, které, ač je dosud nevyslovila nahlas, naprosto sdílím. "Terko... můžeš na chvíli?" V jejím hlase je slyšet značná nervozita a i mně i se třesou ruce; jdeme společně blíž k mapě. "Vidíš to? Tamhle na tom kopci... jako by se tam něco pohnulo..." A opravdu: stromové porosty vypadají, jako by se vlnily ve větru. Jako bychom viděly maličká zvířata v lesích, jako by vlny v mořích skutečně šuměly a hučely, jako by... "Kluci, pojďte se na něco podívat. Bude to asi znít šíleně, ale... no, pojďte se prostě podívat a řekněte sami, co vidíte." "Já vidim... asi sopečnou erupci, hele, tady na Tenerife!" Volá Dominik a Adam se podívá tak zblízka, až mu to ožehne vous. "Tenerife?" přispěchá Lukáš, který se (i v reálném světě) nedávno vrátil z Kanárských ostrovů a přikládá tvář přímo k flíčku Gran Canarie: "Nojo, vážně je tam! Jak je, kámo?" "Čau chlape," odpovídá maličkatý Rogo, zjevně potěšený setkáním s obrovským okem přítele. "Ale tak jde to, je tady klid... zrovna jsem domeditoval a rozdělávám si oheň. Je tady krásně, akorát mám zrovna málo jídla. Ale tak nevadí, já si tu vždycky nějak poradím, půjdu si nasbírat bylinky a mandle, vodu mám ze studánky tady kousek v kopcích, to mi stačí. No a co vy, jak tam válčíte?" "Rogo, nechceš bagetu?" zasahuje altruisticky Heda dřív, než může kdokoli odpovědět. "A tak možná... vlastně nepohrdnu...". Heda odštipuje maličký drobek z bagety a pinzetou ji s chirurgickou přesností umísťuje před kamarádovu jeskyni. "Tyjo paráda, díky, tohle mi vystačí aspoň na tejden... a půlku toho nasuším a namelu a budu si z toho pak moct vařit kaši celý měsíce."

Ještě chvíli se necháváme opájet radostí z nečekaného setkání, ale všem nám definitivně začíná docházet nejen, o co tady jde, ale dopadá na nás i tíha té skutečnosti. "Já se to úplně bojim říct, ale... ta mapa, to... je asi doopravdy, žejo? To.... to... není JENOM MAPA, co?" soukám ze sebe a celá se třesu. Blázni.cz mají v rukou celý svět. Mají větší moc než Bilderberg, Ilumináti a možná i božstva dohromady. Možná jsme božstvo. Máme k dispozici neuvěřitelnou moc, zdroj zábavy i ukájení ega, příležitost vše napravit, příležitost vše totálně podělat. Je možný, že jsme první, kdo tuhle mapu našel? Je možný, že jsme jediní, kdo skrz ni může zasahovat do světa, nebo jsme to tady jen náhodou zasedli skutečnému správci? A kdo to je? Vrátí se? Máme mu v ovládání světa bránit, nebo je hodnej? Když tu zůstaneme, setkáme se s Bohem? Když odejdeme, opustíme svět, necháme ho jen tak bezprizorně plynout? Je to pro něj lepší, nebo horší? Má standardně nějaké vedení? Otázky zaplňují místnost téměř k nedýchatelnosti. "Já si myslím, že by bylo hezký, kdyby světu vládli Blázni, ne?" rozráží Turda ticho brutálně, jak je jeho zvykem a vzápětí se mění ve Fankyho. "Já asi nechci řídit svět," říká, "mám za to, že to přísluší jiným silám. A taky bych pak nejspíš byl vševědoucí a to je nuda, já si chci nechat otázky."

S těmito slovy spěšně opouštíme objekt a chvátáme na vlak. Z budovy důstojnického domku stoupají stříbřité opalizující otazníky a sen se rozplývá.

Ještě se válí ve svěží trávě

spadané listí z podzimu

a trochu šustí, trochu škrábe

a hlína ještě studí

Ci-ty! Ci-ty! Ci-ty! Ci-ty!

Křičí pěvec, jehož jméno neznám

a má pravdu ten vyvedenej ptáček

Je načase vykvést - následovat fialky

Vycházet dřív a později zapadat

Slyšet píseň v každém zvuku

- a ty zvuky milovat

Zapouštět kořínky do každé chvíle

Z chvilek a pocitů hnízdo si stavět

Je na čase celou svou náručí

obejmout svět

A - i když se často opile motá

znovu se zamilovat

do života

Večer jako každej jinej, ničím výjimečnej, nijak odlišnej od většiny večerů. Je jaro a venku příjemně teplo, jasný nebe, úplně by to chtělo procházku. Já jsem ale doma, čtu si a zrovna přemýšlím, že bych si mohla dát něco k večeři, když mě z myšlenek vytrhne známé zabzučení. „Jdem?“ stojí ve zprávě. Nic jinýho nebylo potřeba psát, jsme dobře domluvení. Kvůli utajení se svoláváme vždycky na poslední chvíli a místo je určený už od minula. Každej ví přesně, co má dělat.

Tenhle týden má službu Heda, poctivě každej den sleduje situaci a hlídá nejvhodnější den a čas. Takže teda jdem. Rychle chytám batoh, je zabalenej už od návratu z minulý akce, děláme to tak všichni; nikdy nevíme, kdy to přijde. Jen honem zkouknu, jestli je tam dost Sutradinu, tím si teď vlastně nejsem tak úplně jistá… jo je tam, ještě přihodím lahev s vodou a letim. Mám jen dvacet minut na to, abych se dostala na Hlavák. Jo, paruku, tyjo! Nesmím bejt poznat na kamerách, to je přece úplnej základ… Běžim. Běžim šíleně rychle na metro a pak jak vocas čekám tři minuty, než přijede. Je to jen pár stanic, takže za chvíli už se rozhížím po hale a hledám ostatní. Heda už určitě řídí celou situaci přímo ze Šervůdu, Jožin bude předpokládám taky v terénu. Na halu teda zbývá Bára, Fanky, Turda a Vojta. Musíme se fofrem najít a mazat na pomoc Rogovi k vlaku. Jo, sedmý nástupiště, to je teda pecka, úplně vzadu, zřejmě se teda potkáme až tam, běžim. Neni to nápadný, každýmu přijde, že dobíhám vlak, akorát je debilní, že mi trochu padá ta paruka. Uf, tak tohle teda bylo o fous, nemůžou ty lidi koukat, kam jdou??? Dobíhám Vojtu a ptám se, jestli ví o ostatních. „Bára už je u vlaku, Fanky tu bude do pár minut a o Turdovi nevím.“ Sakra, zrovna Turda by vypadnout neměl! Ale von to dá, jasně, že to dá… Dobíháme k Báře a skutečně ani ne za minutu přibíhá i Fanky a k ohromný úlevě všech i Turda. „Nemoh jsem dát vědět, fakt sorry! Přilepil se mi na paty nějakej divnej chlápek, ale setřás‘ jsem ho!“ „Seš si jistej?“ „Jo jsem, zdrh jsem z metra o stanici později a viděl ho jet dál, musel jsem teď běžet od Muzea vrchem.“ „Hele jestli to není bezpečný, tak to radši vodpískáme...“ „Nemůžeme to zrušit! Co s tou žirafou potom?“ „Tak si ji veme Werni domu, ne, se mu tam vejde...“ „Jako už fakt vidim, jak ji vleče po schodech...“ „Nechte toho! Na tohle teď není čas. Turdo: JE TO BEZPEČNÝ?“ „JE.“ „Tak jedeme dál, lidi. Makejte najít Roga a helfněte mu propašovat tu žirafu za mnou do Šervůdu. Máte doufám dost Sutradinu?“ „Máme,“ hlásím se Hedě a makáme najít Roga. „No dost, že jdete, už jsem se bál, že mě tu s tou žirafou vyhmátnou, dochází mi Sutroš.“ Rogo má na sobě zlatý sako, pruhovaný kalhoty, ve fousech dredy až na břicho a na hlavě turban. Jestli nás tohle jednou neprozradí, tak už fakt nevim. „Hele, Sutradinu mám dost a mám i vodu. Ale máte někdo glycerin? Vojto? Super,“ beru si od Vojty trochu glycerinu a v kelímku to všecko míchám dřevěnou špachtlí. „Tohle by mělo vydržet minimálně na deset minut, celá akce stejně dýl trvat prostě nesmí, beru to jako hodně velkou rezervu, jasný? Musíme ji dostat na místo tak za pět, maximálně za sedm minut.“ Heda mi potvrzuje, že je čistej vzduch, takže honem natíráme žirafě hubu sutradinovou směsí a sledujeme, jak se zmenšuje, až je velká jako jezevčík. Teda v kohoutku, jinak nám samozřejmě sahá až někam po prsa. Víc už se ale zmenšit nedá, to by bylo strašně riskantní. Utvoříme formaci s žirafkou uprostřed, proplouváme celou tou rozložitou halou, vo prsa dáme i jízdu po pásu. Výtahy tam jezdí fakt šíleně a mohlo by nás to příliš zdržet. Nakonec narazíme na obligátní partu feťáků u skleněných dvěří, musíme projít kolem nich. Jsou ale v cajku, na fízly nevypadáme, na boháče taky ne, na smažky sice trochu jo, ale jsme dost divný i pro ty feťáky, tak nás radši nijak nekontaktujou. A u nich by konečně asi ani nevadilo, kdyby tu žirafu zahlídli, spíš se bojim, aby na ně nepřišly benga a náhodou přitom nenašly nás

„Tyjo, stíháme to na minutu, ale dobrý!“ přidává se k nám Heda a dál velí operaci. „Nejlepší je fakt to místo, co jsme si říkali, takže jedeme podle plánu. Za celou dobu tam přešel přesně jeden člověk a ten byl tak na sračky, že ani nevěděl, kam jde; schválně by tam určitě nikdo nevlez. Takže můžeme začít.“ „Hele, kdo má vlastně toho hada?“ vkládá se do toho Bára. „Já, ale taky už mi došel Sutradin, takže je v původní velkosti a je fakt těžkej.“ Teprve teď si všímáme obrovskýho, vlnícího se batohu na Turdových zádech. „Tak jo lidi, máme teda všechno, jdeme na věc. Každej víte, co máte dělat, tak to dělejte; tři, dva, jedna, akce!“ Miluju ten adrenalin. Všichni to milujeme. Každej z nás z toho pak žije do další akce, každej z nás se těší, až to bude za náma a my se odklidíme do jinýho parku a tam si konečně vydechneme, pokecáme o všem možným, zhodnotíme průběh akce, naplánujeme tu další… Stojí to za to a to, co děláme, má smysl! To obohacení veřejnýho prostoru, vyvolání diskuse, šok způsobený kolemjdoucím kravaťákům… jo, má to prostě smysl, musíme vytrvat a stojí to za to riziko!

Na instalaci máme jen pár minut. Bára s Vojtou pomáhají Turdovi sundat batoh, já a Fanky mícháme Sutradin s vodou a kyselinou citronovou, Rogo drbe za růžkem žirafku, který začal říkat Maé a Jožin s Hedou hlídkují. Nejdřív musíme natřít hada, žirafa se už sice začala zvětšovat, ale furt není na třetině výšky a my to nesmíme uspěchat. „Betelné plazoň,“ ozývá se z větvoví nad námi a my si až teď všímáme Jožina. „Tyjo pecka úkryt!“ hodnotíme zase my a pokračujeme v omotávání žirafy hadem. „Mně se to nějak nelíbí,“ říká najednou, až nesměle, Rogo. „Co když chudinku Maé uškrtí? Navíc teda, nebylo zrovna jednoduchý ji tam osvobodit, co s ní bude teď? Zavřou ji do zoo, až ji najdou? Uteče a bude žít divoce v Divoký Šárce nebo co jako? Máte to vůbec vymyšlený?“ „Hele Rogo, tvůj jemnocit je sice ohromně dojemnej, ale fakt na to teď není čas. Jestli se ti to nelíbí, tak na příští akci chodit nemusíš, ale teď to prosimtě fakt nepokaž...“ „Ne fakt, co se s ní stane? A co se stane s tim hadem?“ „Hele všecko jsme to říkali minule, možná jsi zrovna meditoval nebo něco, ale je to vymyšlený. Had ji neuškrtí, dostal teď dávku kyseláče a druhou dostane těsně, než zmizíme. Takže bude mít pocit, že je najedenej a bude utlumenej a naprosto bezpečnej. Až je najdou, určitě je oba převezou do zoo. Já vim, že to tam není ideální, ale rozhodně mnohem lepší, než to, kde byli předtím, nemyslíš? Jak chceš dát větší svobodu žirafě ve střední Evropě? Víš? Já teda fakt nevím. Takže snad už můžeme pokračovat ne?“ Rogo objímá Maé, která konečně dosáhla požadované velikosti, kluci jí ovíjejí otupělé hadí tělo kolem krku, Jožin visí ze stromu za kolena a pomáhá. Maé se zvětšuje čím dál rychleji. Během pěti minut je hotovo – žirafa veliká, had obtočený, všecky cajky zabalený zpátky v batozích. „Rogo! Si děláš prdel? Slez z tý žirafy! Musíme rychle vypadnout, už jsme děsně nápadný!“ „Já nemůžu! Nemůžu ji tady přece nechat. Je to tak něžná bytost, nevíte, čím vším si prošla, já to tam viděl… ona teď potřebuje lásku a vřelost, nemůžu ji tady po tom všem opustit a nechat napospas. To prostě nejde.“ „Ale jde,“ vkládá se do toho nasraně Heda a snaží se při výskoku zachytit kamarádovu nohu. „Tak pomůže mi někdo? Jsem tady nejmenší a vy mě tady necháte skákat jak hopík, Jožo, tyvole, Turdo, Fanky, samí vysoký chlapi.. no Vojto tyjo, fakt, můžete mi někdo pomoct?“ Je to pravda, nemůžeme tu Roga nechat, všecky by nás prozradil. Ne, že by byl bonzák, to se nebojíme, ale prostě by nás podle něj už snadno našli.. musíme ho sundat ze žirafího hřbetu. „Já teda nechci bejt teď nějak negativní,“ říká Turda a je negativní, „ale říkal jsem to už minule, že jsou s Rogem problémy. Sorry Rogo, já tě mám rád, ale na tyhle akce seš prostě moc měkkej, to se ukázalo už minule s těma šnekama.“ „Prosimtě nevytahuj tady zase ty šneky,“ zlobí se Bára a Fanky se přidává. „Jo, to bylo přece něco jinýho, to neudělal schválně..“ „Já neříkám, že to udělal schválně, ale že jsou s ním prostě problémy. Vždycky k tý instalaci nějak přilne a pak se to celý zdrží a je to fakt jen otázka času, kdy přesně na tohle dojedeme. Vono je to nakonec jedno, jestli to bylo schváně… Rogo tyjo, fakt prostě slez…“ „Co bylo se šnekama?“ ptá se Vojta, tohle je totiž jeho první akce a nechytá se. „Ale tyjo stavěli jsme Sochu svobody z hlemýžďů,“ shrnuju to a tahám Roga za nohu. „Maé! Maé, promiň, já se neudržím! Snad to dopadne dobře, přijdu za tebou do zoo“, pláče Rogo a dává narychlo hadovi druhou várku kyseláče, o trochu větší, než nutně musel. „No a nějak se stalo,“ pokračuju ve vyprávění, „že Rogo do tý instalace zarostl, prostě byl pokrytej silnou vrstvou šneků a nešel od toho oddělit, nakonec to celý spadlo, no bylo to fiasko a jak jsme zdrhali, cestou z něj ještě ty šneci odpadávali, jako fakt to bylo vo hubu, měli jsme strach, že nás podle nich vystopujou. Naštěstí se teda dost rychle rozlezli a prošlo to, ale jak říkám, todle bylo fakt těsný...“ „Terko nekecej furt,“ okřikuje mě Heda a v zápětí cítím, jak mi na hlavu spadl meteorit. Po prvotním šoku zjišťuju, že to se Jožin ze stromu vrhnul na Roga, srazil ho k zemi a oba přitom spadli na mě. „Jsme všichni, rozdělíme se po dvou a zdrháme! Sejdeme se na Petříně. Hodně štěstí!“ velí Heda k ústupu. „Cedulka!“ vykřikne Fanky, „zapomněli jsme tam dát cedulku! Musim se vrátit, jinak to bylo celý zbytečný...“ „Já ji tam vrátim...“ „Ne Rogo, ty ne!“ zamítá rezolutně Heda. „Tyjo, vypadá to ale vážně dobře…“ volá Bára přes rameno a i já se teda otáčím. „Jo,“ vydechuju s údivem, „je to fakt paráda, absolutní nářez, se poserou...“ „Já se poseru!“ řve Heda a je už doopravdy vytočená, „co tam ještě děláš? Je to tam? Tak honem, tamhle někdo jde. Čau za chvíli!“

Ještě než se rozeběhnu o sto šest směrem k Jindřišský věži, naposledy se pokochám pohledem na naše dílo – žirafu obtočenou hadem, stojící přední nohou na ceduli s nápisem: AnimalArt - Marnost vysokých očekávání.

Bojíš-li se doopravdy

každý úkryt marný

Bojíš-li se hluboce

bát se budeš všude

Bojíš-li se – neutíkej!

Vždy bojíš se sám sebe

2014

(obrázek navazuje na tento text: http://www.blazni.cz/1499-bezpecnostni-opatreni ) 

Hluboké pochopení

mámivé pablesky jsoucna

hra světla a stínů

není důvod říkat všechno znova

co dávno bylo řečeno

přesto

souznění s hlubokou bytostí

vdechovaná radost

kořenící štěstí

ale proč to říkat všechno znovu

když všechno už se stalo

Prožitek

Exponované vědomí

napojení na proud

všechno je v pořádku

nikdy se nic nezmění

Ale proč vůbec psát poezii?

copak slova něco znamenají?

(léto 2019)

Za každou lásku

ve vlasech květina

za každé vzplanutí

výhon se popíná

Zplanělá růže

tak a křehká a divoká

ovíjí zápěstí

spánků se dotýká

Zarůstám do Lásky

listí mne chladí

trnoví probouzí

k něžnostem svádí

S každým koho miluji

trochu jinak rozkvétám

poupaty se obaluji

s růžemi se zaplétám

Jsem Šípková Růženka

pokrytá květy

v svém vzdušném zámku

prosnít chci věky

Je začátek února a jaro je tady

Stromům už tvrdnou bradavky

Co budou dělat asi tak za měsíc?

Vždyť ještě mají v korunách parohy

Které jim jízlivě nasadil podzim

Co budou dělat, když napadne sníh?

Je začátek února a kosi už zpívaj'

Že přichází jaro a ani krok zpět

Co budou dělat, jestli se mýlí?

V paroží stromů třpytí se koruny

Mámení lásky a volání života

Co budou dělat po zbytek jara? 

Nevstoupim dvakrát do téže řeky

Říkáš

Přemýšlíš o tom

A smysl ti uniká

Vstupuješ do řeky a zůstáváš stát

Nevystoupim nikdy z řeky

Říkáš

Stojíš uprostřed koryta

A řeka stejně

Jinam uplývá

Pojď se mnou trávit čas

Můžeme vzájemně listovat

Ve svých vnitřních sbírkách

Básní či motýlů?

Obrazů, známek?

Každému dle chuti

Jenom ne ve sbírkách

Interních válek

Všichni jsme jen vzorky

Na vrásčitých površích

Zelených klobouků

Smržovitých hub

Našla jsem si ve vlasech

První šedý fous

Tak už i mně dal Měsíc pusu

Už i do mě si čas kous'

Že je šedý nevadí mi

- strukturou mě trochu mate

Silnější je, neposedný

Svoji roli těžko chápe

Je to rebel, divočák

Teď přijde mi to logický

Ten šediváč je zřejmě chloupek

Pobloudilý

Pubický 

Myslím, že jsem umřela

A tys mě láskou probudil

...

Když o tom teď přemýšlím

Možná, že jsi nekrofil

Život je kokot

Stojí

Psáno na lavičce 

V parku zvaném Slepičárna 

Ale piču

Vysavač 

Který 

Nasaje

Masaje

Pakliže se dávení nedostaví samo

je třeba vyhledat dlouhý předmět

ideálně opatřený štětinami

a zavést jej do hrtanu

Není přitom nutné 

zavádět jej zvláště hluboko

dávivý reflex se obvykle 

spouští už při dosažení 

hloubky několika centimetrů. 

Taktéž je možné zakoupit

vomitivum v běžné lékárně

Nelze však zaručit

že tento postup 

bude mít 

na politickou situaci

jakýkoli vliv

MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK      MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK

MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK

MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK

MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK

MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK

MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK      MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK

MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK

MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK

MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK

MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK

MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK      MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK

MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK

MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK

MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK

MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK

MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK

MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK

MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK

MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK

MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK

MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK      MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK

MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK

MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK

MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK

MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK

MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK      MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK

MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK

MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK

MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK

MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK

MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK      MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK

MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK

MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK

MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK

MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK

MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK

MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK

MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK

MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK

MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK     MLOK MLOK MLOK MLOK MLOK

je blázen

Menší čas mínus větší čas

Se rovná mřížka mřížka mřížka mřížka

Excel není schopen záporného času

Excel je schopen záporného času

Je na to ale třeba myslet předem

Provést patřičné nastavení ihned

Po otevření nového souboru

Před začátkem veškeré další práce

Je třeba nastavit kalendářní systém 1904

Praha, 19.6.2014

poloautomatická báseň vzniklá při školení

Z přetržený šňůry se sypou korále

Některý věci jsou léta neměnný

Rozpraskaná hlína volá po vláze

Její oči jiskru neztratily

Vlasy se obarvily moudrostí  let

Věci vetešnický

Co vy mně budete vyprávět?!

<Buri>

Mysli si zátiší.

Na pozadí stáří

na popředí pozadí mladí

Vprostřed jakoby něco schází

Nikoliv.

Je tu harampádí.

Věci cestující časem,

poslané myšlenky.

Vítejte v kurzu telepatie paní Zdenky.

ruce na spánky

teď to bude trochu funky.

Kožené náramky, bronzové sošky a činky

šminky od pramaminky

pro mladé fenky

Ženská moudrost se šíří bez použití slova.

Mistryně Joda bude předcvičovat.

<Jaroslav Alétotaky>

Byla neděle, 23. prosince a v Praze pršelo a bylo hnusně šedo. Tramvaj praskala ve švech a mezi znechucenými obličeji si hledal cestu štiplavý pach alkoholu a tabáku. Kdesi za mnou tlustý pán hlasitě chrápal. Pobouření maloměšťáci se otáčeli a povýšeně odfrkovali. Otočila jsem se taky, ale s úměvem; už dlouho jsem nikoho neslyšela tak krásně chrápat. Byl to snědý, zavalitý muž kolem padesátky a vypadal docela mírně. Z konstatní hladiny burácivého chrapotu náhle vystřelil jako šipka nepříjemný, pištivý zvuk. Maloměšťáci nadskočili. Chlapec s patkou k sobě přivinul poplašené děvče v konverskách. Pani kolem čtyřicítky se svěřila se svým úsudkem o dnešní společnosti jiné pani kolem čtyřicítky. Tramvaj sebou házela a muž vytrvale burácel. "TTTTT," ozvalo se zamlaskání dobrotivé stařenky. Muž převalil hlavu na druhé rameno a hlasitě si povzdechl. Maloměšťáci pookřáli. Za deset vteřin zase posmutněli, muž opět začal burácet. "Karlovo náměstí," ozvalo se z reproduktoru a muž byl v mžiku na schodech. "Dárky! Pro bližní!" volal odhodlaně a zapadl do dveří s nápisem "Alkohol, tabák."

Ukaž mi svůj pyj

a pak z toho tyj

      Léto 2012

Vzhledem k podstatě lidského bytí, s ohledem na společnost i životní prostředí, bez ohledu na potřeby jedince, z úcty k pravidlům a víry v jejich sílu, se s konečnou platností zakazuje úleva.

Začíná to u svačení čínských polívek a pití šumáku. Vlastně dřív. Žijeme ve světě, kde ženy krmí děti Sunarem a kojí svoje psy. Podstata a vše, o čem říkáme, že je přirozené a původní, vysychá. Na Googlu čerpáme instantní vědomosti a moudrost projevujeme na blogu a v diskuzích pod články. K doktorům chodíme pro instantní zdraví a pro náhradní díly. Lásku i nenávist si přesýpáme pomocí textovek a obdiv a soucit vyžadujeme na facebooku. A abychom světu ukázali svou instantní dobrotu, rozhazujeme ji tamtéž po hrstech, jak se nám to zrovna hodí.

Vysušená, sypká forma dusí živý obsah, nastává desertifikace duší. U krmení Sunarem to začíná, u kremace končí. 

            Léto 2012

Na zastávce seděla

pod rouškou tmy prděla

Bylo 17. prosince a v Lidický ulici na Smíchově ležel na chodníku suchej, úplně opadanej vánoční stromeček.

Kdo ho tam dal? A proč teď? Byl tam brzo a nebo naopak pozdě? Pomyslela jsem si, že letošní stromeček by určitě tak rychle neuschl. Ani neopadal. určitě byl přinejmenším loňskej, ale kdo ví, třeba byl i starší. Měli ho doma v kumbále už několik let. Mnohem víc věcí měli v tom kumbále už spoustu let. Starý ficherky, klec pro křečka, nefunkční vysavač, stanový tyče a tři žehličky. Sádrokartonový desky i s u-profilama a skelnou vatou. několik klobouků a hodně starou baterku. Klubka kabelů a batoh a paralelně zapojený vánoční žárovičky z roku 88. Na tom všem ležele vrstva prachu, pavučin a vzpomínek. 

Bylo 17. prosince a v Lidický ulici na Smíchově ležel na chodníku suchej, úplně opadanej vztah.

Za nějakou dobu jsem se našla v posteli, celou ohlodanou od myší. Vypadala jsem, jako když spím... „Páni, to už tady musím ležet nějakou dobu,“ zhrozila jsem se. Bylo mi mě líto – připadla jsem si zbytečně mladá na to, abych takhle skončila. Posadila jsem se na okraj postele a chvíli se jen tak pozorovala. Pak jsem mlčky vrátila myši do klece, vyvětrala, zavřela si oči a šla spát. Nic jinýho se ode mě ostatně ani neočekávalo.