něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 08. 06. 2020 na slet č.24 v 19h do klubu Paliárka.            

Kudlanka (fotografie, Nesmyslon) • Očekávání (próza, Nesmyslon) • Manifest boje s aspikem (úvaha, Nesmyslon) • Stromeček (úvaha, Nesmyslon) • Včera a dnes a pořád (úvaha, Nesmyslon) • Večerní (poezie, Nesmyslon) • Hody (fotografie, Nesmyslon) • Anděl spásy (fotografie, Nesmyslon) • Konvenční zátiší (fotografie, Nesmyslon) • Doba instantní (poezie, Nesmyslon) • Metamorfóza: nutrie -> králík (fotografie, Nesmyslon) • Otekla mi duše (poezie, Nesmyslon) • Mediální džungle (fotografie, Nesmyslon) • Tramvají v pravý čas (próza, Nesmyslon) • Zapomenuté kolíky - řešení problému (komiks, Nesmyslon) • Okamžik I. (fotografie, Nesmyslon) • Okamžik II. (fotografie, Nesmyslon) • Rande snů (fotografie, Nesmyslon) • Osamělost na vrcholu (fotografie, Nesmyslon) • Mloci v blocích (poezie, Nesmyslon) • Dávení (poezie, Nesmyslon) • Za soumraku (obraz, Nesmyslon) • Máhatma (poezie, Nesmyslon) • Život (poezie, Nesmyslon) • Nejšťastnější ze všech nešťastných lásek (poezie, Nesmyslon) • Diagnóza (poezie, Nesmyslon) • Vousy (poezie, Nesmyslon) • Řopíkatý celer (obraz, Nesmyslon) • Červánky (komiks, Nesmyslon) • Matčina rebelie (poezie, Nesmyslon) • Messenger (komiks, Nesmyslon) • Hello kitty my old friend (komiks, Nesmyslon) • Geoda (poezie, Nesmyslon) • Chlad (poezie, Nesmyslon) • Nevstoupim dvakrát (poezie, Nesmyslon) • Bezpečnostní opatření (próza, Nesmyslon) • Guerilla (próza, Nesmyslon) • Probouzení (poezie, Nesmyslon) • Strach (poezie, Nesmyslon) • Obsedantně kompulzivní ropucha (obraz, Nesmyslon)

9.5.2020
Obsedantně kompulzivní ropucha

7.5.2020
Strach

Dávej si pozor

v nelehkých časech

čemu se věnuješ

a čemu věříš

 

Dávej si pozor

na čem ses zasek‘

proč na místě stojíš

A uvnitř běžíš

 

Postav se strachu

v nelehkých časech

aby tě nepozřel

ten zlej s velkým Ď

 

Ze všeho nejradši

živí se strachem

a pozře i tebe

když zjistí

žes uvízl

7.5.2020
Probouzení

Ještě se válí ve svěží trávě

spadané listí z podzimu

a trochu šustí, trochu škrábe

a hlína ještě studí

 

Ci-ty! Ci-ty! Ci-ty! Ci-ty!

 

Křičí pěvec, jehož jméno neznám

a má pravdu ten vyvedenej ptáček

 

Je načase vykvést - následovat fialky

Vycházet dřív a později zapadat

 

Slyšet píseň v každém zvuku

- a ty zvuky milovat

 

Zapouštět kořínky do každé chvíle

Z chvilek a pocitů hnízdo si stavět

 

Je na čase celou svou náručí

obejmout svět

 

A - i když se často opile motá

znovu se zamilovat

do života

13.4.2020
Guerilla

Večer jako každej jinej, ničím výjimečnej, nijak odlišnej od většiny večerů. Je jaro a venku příjemně teplo, jasný nebe, úplně by to chtělo procházku. Já jsem ale doma, čtu si a zrovna přemýšlím, že bych si mohla dát něco k večeři, když mě z myšlenek vytrhne známé zabzučení. „Jdem?“ stojí ve zprávě. Nic jinýho nebylo potřeba psát, jsme dobře domluvení. Kvůli utajení se svoláváme vždycky na poslední chvíli a místo je určený už od minula. Každej ví přesně, co má dělat.

Tenhle týden má službu Heda, poctivě každej den sleduje situaci a hlídá nejvhodnější den a čas. Takže teda jdem. Rychle chytám batoh, je zabalenej už od návratu z minulý akce, děláme to tak všichni; nikdy nevíme, kdy to přijde. Jen honem zkouknu, jestli je tam dost Sutradinu, tím si teď vlastně nejsem tak úplně jistá… jo je tam, ještě přihodím lahev s vodou a letim. Mám jen dvacet minut na to, abych se dostala na Hlavák. Jo, paruku, tyjo! Nesmím bejt poznat na kamerách, to je přece úplnej základ… Běžim. Běžim šíleně rychle na metro a pak jak vocas čekám tři minuty, než přijede. Je to jen pár stanic, takže za chvíli už se rozhížím po hale a hledám ostatní. Heda už určitě řídí celou situaci přímo ze Šervůdu, Jožin bude předpokládám taky v terénu. Na halu teda zbývá Bára, Fanky, Turda a Vojta. Musíme se fofrem najít a mazat na pomoc Rogovi k vlaku. Jo, sedmý nástupiště, to je teda pecka, úplně vzadu, zřejmě se teda potkáme až tam, běžim. Neni to nápadný, každýmu přijde, že dobíhám vlak, akorát je debilní, že mi trochu padá ta paruka. Uf, tak tohle teda bylo o fous, nemůžou ty lidi koukat, kam jdou??? Dobíhám Vojtu a ptám se, jestli ví o ostatních. „Bára už je u vlaku, Fanky tu bude do pár minut a o Turdovi nevím.“ Sakra, zrovna Turda by vypadnout neměl! Ale von to dá, jasně, že to dá… Dobíháme k Báře a skutečně ani ne za minutu přibíhá i Fanky a k ohromný úlevě všech i Turda. „Nemoh jsem dát vědět, fakt sorry! Přilepil se mi na paty nějakej divnej chlápek, ale setřás‘ jsem ho!“ „Seš si jistej?“ „Jo jsem, zdrh jsem z metra o stanici později a viděl ho jet dál, musel jsem teď běžet od Muzea vrchem.“ „Hele jestli to není bezpečný, tak to radši vodpískáme...“ „Nemůžeme to zrušit! Co s tou žirafou potom?“ „Tak si ji veme Werni domu, ne, se mu tam vejde...“ „Jako už fakt vidim, jak ji vleče po schodech...“ „Nechte toho! Na tohle teď není čas. Turdo: JE TO BEZPEČNÝ?“ „JE.“ „Tak jedeme dál, lidi. Makejte najít Roga a helfněte mu propašovat tu žirafu za mnou do Šervůdu. Máte doufám dost Sutradinu?“ „Máme,“ hlásím se Hedě a makáme najít Roga. „No dost, že jdete, už jsem se bál, že mě tu s tou žirafou vyhmátnou, dochází mi Sutroš.“ Rogo má na sobě zlatý sako, pruhovaný kalhoty, ve fousech dredy až na břicho a na hlavě turban. Jestli nás tohle jednou neprozradí, tak už fakt nevim. „Hele, Sutradinu mám dost a mám i vodu. Ale máte někdo glycerin? Vojto? Super,“ beru si od Vojty trochu glycerinu a v kelímku to všecko míchám dřevěnou špachtlí. „Tohle by mělo vydržet minimálně na deset minut, celá akce stejně dýl trvat prostě nesmí, beru to jako hodně velkou rezervu, jasný? Musíme ji dostat na místo tak za pět, maximálně za sedm minut.“ Heda mi potvrzuje, že je čistej vzduch, takže honem natíráme žirafě hubu sutradinovou směsí a sledujeme, jak se zmenšuje, až je velká jako jezevčík. Teda v kohoutku, jinak nám samozřejmě sahá až někam po prsa. Víc už se ale zmenšit nedá, to by bylo strašně riskantní. Utvoříme formaci s žirafkou uprostřed, proplouváme celou tou rozložitou halou, vo prsa dáme i jízdu po pásu. Výtahy tam jezdí fakt šíleně a mohlo by nás to příliš zdržet. Nakonec narazíme na obligátní partu feťáků u skleněných dvěří, musíme projít kolem nich. Jsou ale v cajku, na fízly nevypadáme, na boháče taky ne, na smažky sice trochu jo, ale jsme dost divný i pro ty feťáky, tak nás radši nijak nekontaktujou. A u nich by konečně asi ani nevadilo, kdyby tu žirafu zahlídli, spíš se bojim, aby na ně nepřišly benga a náhodou přitom nenašly nás

„Tyjo, stíháme to na minutu, ale dobrý!“ přidává se k nám Heda a dál velí operaci. „Nejlepší je fakt to místo, co jsme si říkali, takže jedeme podle plánu. Za celou dobu tam přešel přesně jeden člověk a ten byl tak na sračky, že ani nevěděl, kam jde; schválně by tam určitě nikdo nevlez. Takže můžeme začít.“ Hele, kdo má vlastně toho hada?“ vkládá se do toho Bára. „Já, ale taky už mi došel Sutradin, takže je v původní velkosti a je fakt těžkej.“ Teprve teď si všímáme obrovskýho, vlnícího se batohu na Turdových zádech. „Tak jo lidi, máme teda všechno, jdeme na věc. Každej víte, co máte dělat, tak to dělejte; tři, dva, jedna, akce!“ Miluju ten adrenalin. Všichni to milujeme. Každej z nás z toho pak žije do další akce, každej z nás se těší, až to bude za náma a my se odklidíme do jinýho parku a tam si konečně vydechneme, pokecáme o všem možným, zhodnotíme průběh akce, naplánujeme tu další… Stojí to za to a to, co děláme, má smysl! To obohacení veřejnýho prostoru, vyvolání diskuse, šok způsobený kolemjdoucím kravaťákům… jo, má to prostě smysl, musíme vytrvat a stojí to za to riziko!

Na instalaci máme jen pár minut. Bára s Vojtou pomáhají Turdovi sundat batoh, já a Fanky mícháme Sutradin s vodou a kyselinou citronovou, Rogo drbe za růžkem žirafku, který začal říkat Maé a Jožin s Hedou hlídkují. Nejdřív musíme natřít hada, žirafa se už sice začala zvětšovat, ale furt není na třetině výšky a my to nesmíme uspěchat. „Betelné plazoň,“ ozývá se z větvoví nad námi a my si až teď všímáme Jožina. „Tyjo pecka úkryt!“ hodnotíme zase my a pokračujeme v omotávání žirafy hadem. „Mně se to nějak nelíbí,“ říká najednou, až nesměle, Rogo. „Co když chudinku Maé uškrtí? Navíc teda, nebylo zrovna jednoduchý ji tam osvobodit, co s ní bude teď? Zavřou ji do zoo, až ji najdou? Uteče a bude žít divoce v Divoký Šárce nebo co jako? Máte to vůbec vymyšlený?“ „Hele Rogo, tvůj jemnocit je sice ohromně dojemnej, ale fakt na to teď není čas. Jestli se ti to nelíbí, tak na příští akci chodit nemusíš, ale teď to prosimtě fakt nepokaž...“ „Ne fakt, co se s ní stane? A co se stane s tim hadem?“ „Hele všecko jsme to říkali minule, možná jsi zrovna meditoval nebo něco, ale je to vymyšlený. Had ji neuškrtí, dostal teď dávku kyseláče a druhou dostane těsně, než zmizíme. Takže bude mít pocit, že je najedenej a bude utlumenej a naprosto bezpečnej. Až je najdou, určitě je oba převezou do zoo. Já vim, že to tam není ideální, ale rozhodně mnohem lepší, než to, kde byli předtím, nemyslíš? Jak chceš dát větší svobodu žirafě ve střední Evropě? Víš? Já teda fakt nevím. Takže snad už můžeme pokračovat ne?“ Rogo objímá Maé, která konečně dosáhla požadované velikosti, kluci jí ovíjejí otupělé hadí tělo kolem krku, Jožin visí ze stromu za kolena a pomáhá. Maé se zvětšuje čím dál rychleji. Během pěti minut je hotovo – žirafa veliká, had obtočený, všecky cajky zabalený zpátky v batozích. „Rogo! Si děláš prdel? Slez z tý žirafy! Musíme rychle vypadnout, už jsme děsně nápadný!“ „Já nemůžu! Nemůžu ji tady přece nechat. Je to tak něžná bytost, nevíte, čím vším si prošla, já to tam viděl… ona teď potřebuje lásku a vřelost, nemůžu ji tady po tom všem opustit a nechat napospas. To prostě nejde.“ „Ale jde,“ vkládá se do toho nasraně Heda a snaží se při výskoku zachytit kamarádovu nohu. „Tak pomůže mi někdo? Jsem tady nejmenší a vy mě tady necháte skákat jak hopík, Jožo, tyvole, Turdo, Fanky, samí vysoký chlapi.. no Vojto tyjo, fakt, můžete mi někdo pomoct?“ Je to pravda, nemůžeme tu Roga nechat, všecky by nás prozradil. Ne, že by byl bonzák, to se nebojíme, ale prostě by nás podle něj už snadno našli.. musíme ho sundat ze žirafího hřbetu. „Já teda nechci bejt teď nějak negativní,“ říká Turda a je negativní, „ale říkal jsem to už minule, že jsou s Rogem problémy. Sorry Rogo, já tě mám rád, ale na tyhle akce seš prostě moc měkkej, to se ukázalo už minule s těma šnekama.“ „Prosimtě nevytahuj tady zase ty šneky,“ zlobí se Bára a Fanky se přidává. „Jo, to bylo přece něco jinýho, to neudělal schválně..“ „Já neříkám, že to udělal schválně, ale že jsou s ním prostě problémy. Vždycky k tý instalaci nějak přilne a pak se to celý zdrží a je to fakt jen otázka času, kdy přesně na tohle dojedeme. Vono je to nakonec jedno, jestli to bylo schváně… Rogo tyjo, fakt prostě slez…“ „Co bylo se šnekama?“ ptá se Vojta, tohle je totiž jeho první akce a nechytá se. „Ale tyjo stavěli jsme Sochu svobody z hlemýžďů,“ shrnuju to a tahám Roga za nohu. „Maé! Maé, promiň, já se neudržím! Snad to dopadne dobře, přijdu za tebou do zoo“, pláče Rogo a dává narychlo hadovi druhou várku kyseláče, o trochu větší, než nutně musel. „No a nějak se stalo,“ pokračuju ve vyprávění, „že Rogo do tý instalace zarostl, prostě byl pokrytej silnou vrstvou šneků a nešel od toho oddělit, nakonec to celý spadlo, no bylo to fiasko a jak jsme zdrhali, cestou z něj ještě ty šneci odpadávali, jako fakt to bylo vo hubu, měli jsme strach, že nás podle nich vystopujou. Naštěstí se teda dost rychle rozlezli a prošlo to, ale jak říkám, todle bylo fakt těsný...“ „Terko nekecej furt,“ okřikuje mě Heda a v zápětí cítím, jak mi na hlavu spadl meteorit. Po prvotním šoku zjišťuju, že to se Jožin ze stromu vrhnul na Roga, srazil ho k zemi a oba přitom spadli na mě. „Jsme všichni, rozdělíme se po dvou a zdrháme! Sejdeme se na Petříně. Hodně štěstí!“ velí Heda k ústupu. „Cedulka!“ vykřikne Fanky, „zapomněli jsme tam dát cedulku! Musim se vrátit, jinak to bylo celý zbytečný...“ „Já ji tam vrátim...“ „Ne Rogo, ty ne!“ zamítá rezolutně Heda. „Tyjo, vypadá to ale vážně dobře…“ volá Bára přes rameno a i já se teda otáčím. „Jo,“ vydechuju s údivem, „je to fakt paráda, absolutní nářez, se poserou...“ „Já se poseru!“ řve Heda a je už doopravdy vytočená, „co tam ještě děláš? Je to tam? Tak honem, tamhle někdo jde. Čau za chvíli!“

Ještě než se rozeběhnu o sto šest směrem k Jindřišský věži, naposledy se pokochám pohledem na naše dílo – žirafu obtočenou hadem, stojící přední nohou na ceduli s nápisem: AnimalArt - Marnost vysokých očekávání.

10.3.2020
Bezpečnostní opatření

Místostarosta zakrslého okrsku vyhlašuje z důvodu zamezení šíření nákazy následující opatření:

 

1) s okamžitou platností je zaveden zákaz podávání rukou. Občané se nyní budou zdravit pouze verbálně, se zakrytými ústy a s odvrácenou tváří. Oční kontakt je prozatím povolen.

 

2) Je přísně zakázáno sdílení nápojů, jídel a cigaret mezi více osobami.

 

3) Zakazuje se veškerý intimní kontakt osobám, jež spolu nežijí ve společné domácnosti. Líbání není přípustné ani na tvář. Osoby sdílející domácnost se prozatím intimně stýkat mohou, avšak pouze s použitím ústní i bederní roušky.

 

4) Je vyhlášen podmínečný zákaz vycházení. Opouštět domov je možné pouze v případech nezbytně nutných, tedy například do zaměstnání nebo na nákup. Další podmínkou je použití správných ochranných pomůcek. Ve větších obcích je vycházení povoleno pouze v kompletním atombordelu. Na venkově v obcích s počtem obyvatel menším, než sto, je přípustné využít rybářských kalhot a pršipláště, budou-li doplněny funkční plynovou maskou.

 

5) Až do odvolání jsou zrušeny všechny společenské akce, na nichž se mohou sejít více než dvě osoby. Pohřby outsiderů zůstávají prozatím povoleny.

 

6) Občané jsou povinni nadále docházet do zaměstnání a využívat přitom k dopravě v maximální možné míře MHD, aby se předešlo dopravním zácpám a zamezilo ztrátám dopravních podniků. Taxíky se navíc ukázaly jako nebezpečné. Pohyb na pracovištích upravují interní vyhlášky jednotlivých zaměstnavatelů, v souladu s doporučením ministerstva zdravotnictví a hlavního hygienika. Zdůrazňujeme, že se jedná zejména o zákaz podávání rukou, líbání, přímé komunikace a jiné projevy lidskosti.

 

Jsme si vědomi, že tato opatření přinášejí určitá omezení, ale vzhledem k tradiční české povaze studených čumáků věříme, že se se situací vyrovnáte mnohem lépe, než nezodpovědní, vysoce kontaktní Italové.

 

Praha, 9. 3. 2020

19.2.2020
Nevstoupim dvakrát

Nevstoupim dvakrát do téže řeky

Říkáš

Přemýšlíš o tom

A smysl ti uniká

 

Vstupuješ do řeky a zůstáváš stát

 

Nevystoupim nikdy z řeky

Říkáš

 

Stojíš uprostřed koryta

A řeka stejně

Jinam uplývá

 

13.2.2020
Chlad

Jednou se tím svým chladem zalkneš

A úplně na konci 

Dojdeš poznání

 

Ale tvá poslední slova

Ta nejniternější pravda a vyznání životu

Zůstanou navždy uvězněna

V drobných krystalcích páry

 

A budou už navěky vnímána

Pouze podle chemických a fyzikálních vzorců

 

Jednou se tím svým chladem zalkneš

Nepřijde-li někdo

Kdo ten proces zastaví

Kdo rozehřeje strukturální vzorce 

Které ti tak despoticky vládnou

 

Jednou se tím svým chladem zalkneš

Jestli tomu člověku

Nedovolíš hřát

 

A úplně na konci sice dojdeš poznání

Ale tvůj poslední dech

Konečné vyznání životu

Zůstane navždy uvězněn

V drobných krystalcích pravdy

13.2.2020
Geoda

Jsem si jistá

Že kdyby někdo vzal

Mou hlavu do dlaní

 

A rozřízl ji pilkou

Spatřil by neskutečnou krásu

 

Byl by ohromen 

Množstvím drobných krystalků

Ozářen silným proudem duhy

Zmaten hrou světel a stínů

Oslněn výbuchy hypernov

Ohlušen hudbou sfér

A zmámen vůní čerstvě vyvržených feromonů

 

Jsem si jistá

Že kdyby někdo vzal

Mou hlavu do dlaní

 

A rozřízl ji pilkou

Z tý krásy by se dočista posral

4.2.2020
Hello kitty my old friend

19.1.2020
Messenger

16.1.2020
Matčina rebelie
Po láhvi vína
Mám divokou náladu 
 
Po celým bytě
Jen kromě ložnice
Načmárám po stěnách 
kosočtverce - 
 
- Symboly lásky
 
Peacy a květiny
Srdíčka, osmičky
Ležatý 
A taky prasátka
Čuráky
Trimuskuly 
 
Jaká jsem rebelka!
- bezzubá bába
 
To víno byly Rychlý špunty
A pastelka? Bílá barva.
15.1.2020
Červánky

13.1.2020
Řopíkatý celer

celer

7.1.2020
Vousy

Měsíční paprsek

stéká ti po tváři

 

a vždy když se přiblížím

stříbřitě zazáří

 

přitom to zapraští

tak jemně, tak tiše

jako když motýli

šimrají v břiše

 

Při každém objetí

při každém polibku

do ucha zašumí

jak včela na kvítku

 

zašumí, polechtá

vědomí zjitří

jak ticho rozdírá

van věcí příštích

 

nejhezčí ze zvuků

v přeněžném tichu

je praskání vousů

přímo v mém uchu

31.12.2019
Diagnóza

Myslím, že jsem umřela

A tys mě láskou probudil

...

Když o tom teď přemýšlím

Možná, že jsi nekrofil

29.12.2019
Nejšťastnější ze všech nešťastných lásek

Dívám se na tebe

 

Teď už jako na záznam

Jako na starý zaprášený film

 

Jen já vím kde je uložen

A ještě si tě někdy promítnu

 

Ale nijak často

Nechci si moc zasvinit hlavy

18.12.2019
Život

Život je kokot

 

Stojí

Psáno na lavičce 

V parku zvaném Slepičárna 

 

Ale piču

2.9.2019
Máhatma

Nahá tma

1.11.2017
Za soumraku

Za soumraku.png

5.11.2016
Dávení

Pakliže se dávení nedostaví samo

je třeba vyhledat dlouhý předmět

ideálně opatřený štětinami

a zavést jej do hrtanu

 

Není přitom nutné 

zavádět jej zvláště hluboko

dávivý reflex se obvykle 

spouští už při dosažení 

hloubky několika centimetrů. 

 

Taktéž je možné zakoupit

vomitivum v běžné lékárně

 

Nelze však zaručit

že tento postup 

bude mít 

na politickou situaci

jakýkoli vliv

20.5.2016
Mloci v blocích

Na základě telefonické domluvy

objednávám

čtyřicet pět bloků

mloků

15.2.2016
Osamělost na vrcholu

img004.png

5.6.2014
Rande snů

4582696218_3f03ee1b68_o.jpg

6.11.2013
Okamžik II.

Z přetržený šňůry se sypou korále

Některý věci jsou léta neměnný

Rozpraskaná hlína volá po vláze

Její oči jiskru neztratily

Vlasy se obarvily moudrostí  let

Věci vetešnický

Co vy mně budete vyprávět?!

 

<Buri>

 

fest_0046__800


Mysli si zátiší.


Na pozadí stáří

na popředí pozadí mladí

Vprostřed jakoby něco schází

Nikoliv.

Je tu harampádí.


Věci cestující časem,

poslané myšlenky.


Vítejte v kurzu telepatie paní Zdenky.

ruce na spánky

teď to bude trochu funky.


Kožené náramky, bronzové sošky a činky

šminky od pramaminky

pro mladé fenky


Ženská moudrost se šíří bez použití slova.

Mistryně Joda bude předcvičovat.

 

<Jaroslav Alétotaky>

 

6.11.2013
Okamžik I.

Mládí se těší dobrému zdraví

Nový svět pohání ten starý

i když kdo ví

Stáří zná mravy


fest_0021__800


a možná, že

starý svět pohání ten nový!

Kdo ví?


Nová zeměkoule kodrcá v žebřiňáku

Neví.

Nezažila válku.


<Jaroslav Alétotaky>


29.7.2013  (upr. 30.7.2013)
Zapomenuté kolíky - řešení problému

 

psi_mali_ramecek_800

11.5.2013  (upr. 14.5.2013)
Tramvají v pravý čas

Byla neděle, 23. prosince a v Praze pršelo a bylo hnusně šedo. Tramvaj praskala ve švech a mezi znechucenými obličeji si hledal cestu štiplavý pach alkoholu a tabáku. Kdesi za mnou tlustý pán hlasitě chrápal. Pobouření maloměšťáci se otáčeli a povýšeně odfrkovali. Otočila jsem se taky, ale s úměvem; už dlouho jsem nikoho neslyšela tak krásně chrápat. Byl to snědý, zavalitý muž kolem padesátky a vypadal docela mírně. Z konstatní hladiny burácivého chrapotu náhle vystřelil jako šipka nepříjemný, pištivý zvuk. Maloměšťáci nadskočili. Chlapec s patkou k sobě přivinul poplašené děvče v konverskách. Pani kolem čtyřicítky se svěřila se svým úsudkem o dnešní společnosti jiné pani kolem čtyřicítky. Tramvaj sebou házela a muž vytrvale burácel. "TTTTT," ozvalo se zamlaskání dobrotivé stařenky. Muž převalil hlavu na druhé rameno a hlasitě si povzdechl. Maloměšťáci pookřáli. Za deset vteřin zase posmutněli, muž opět začal burácet. "Karlovo náměstí," ozvalo se z reproduktoru a muž byl v mžiku na schodech. "Dárky! Pro bližní!" volal odhodlaně a zapadl do dveří s nápisem "Alkohol, tabák."

28.3.2013  (upr. 30.3.2013)
Mediální džungle

dzungle_512                 

      Léto 2012

26.3.2013  (upr. 28.3.2013)
Otekla mi duše

Otekla mi duše

a já se omlouvám

ale opravdu se mi nechce ji propíchnout

jen proto

že vy máte radši duše štíhlejší

 

co je vám do mojí duše?

můžete mi říct, v čem vám jako překáží?

co má být, že je trochu macatější...

to je jenom tím, že ráda jí

 

a beztak je to holá závist

jen jí závidíte, že si může jíst, co chce

protože ta vaše

elegantní útlá duše

cokoli sní, vyblije

11.3.2013
Metamorfóza: nutrie -> králík

kralik_640

 

              Duben 2010

11.3.2013
Doba instantní

 

Začíná to u svačení čínských polívek a pití šumáku. Vlastně dřív. Žijeme ve světě, kde ženy krmí děti Sunarem a kojí svoje psy. Podstata a vše, o čem říkáme, že je přirozené a původní, vysychá. Na Googlu čerpáme instantní vědomosti a moudrost projevujeme na blogu a v diskuzích pod články. K doktorům chodíme pro instantní zdraví a pro náhradní díly. Lásku i nenávist si přesýpáme pomocí textovek a obdiv a soucit vyžadujeme na facebooku. A abychom světu ukázali svou instantní dobrotu, rozhazujeme ji tamtéž po hrstech, jak se nám to zrovna hodí.

Vysušená, sypká forma dusí živý obsah, nastává desertifikace duší. U krmení Sunarem to začíná, u kremace končí. 

 

5.3.2013  (upr. 6.3.2013)
Konvenční zátiší

konven269n_zti

 

                        Říjen 2010

5.3.2013  (upr. 6.3.2013)
Anděl spásy

and283l_spsy_640

 

            Léto 2012

5.3.2013  (upr. 6.3.2013)
Hody

hody_512

 

                          Léto 2012

26.2.2013  (upr. 27.2.2013)
Večerní

Na zastávce seděla

pod rouškou tmy prděla

26.2.2013  (upr. 27.2.2013)
Včera a dnes a pořád

Včera jsem potkala:

- polobezdomovce Honzu, kterého jsem pozvala k nám na večeři

- prapaní s neuvěřitelně milým úsměvem

- zjevení hněvu v podobě malého pána s maličkým psem

- kočku s obličejem mývala

- spolubydlící ze Singapuru, kteří se přistěhovali včera a dnes večer se stěhují zpět

 

Dnes jsem potkala:

- pána, kterému při došlapu odfukovala levá bota

- auto plné slunečnic

- paní, která kdyby šla ještě o půl kilometru za hodinu pomaleji, už by couvala

- slipy bez chlapa

- burácejícího holuba

- štěkající straku

- slečnu, která si o sobě moc myslí

 

A to všechno mě vede k závěru, že i dnes je svět stejně šílený, jako byl včera. 

 

2.6.2011

 

 

25.2.2013  (upr. 26.2.2013)
Stromeček

Bylo 17. prosince a v Lidický ulici na Smíchově ležel na chodníku suchej, úplně opadanej vánoční stromeček.

Kdo ho tam dal? A proč teď? Byl tam brzo a nebo naopak pozdě? Pomyslela jsem si, že letošní stromeček by určitě tak rychle neuschl. Ani neopadal. určitě byl přinejmenším loňskej, ale kdo ví, třeba byl i starší. Měli ho doma v kumbále už několik let. Mnohem víc věcí měli v tom kumbále už spoustu let. Starý ficherky, klec pro křečka, nefunkční vysavač, stanový tyče a tři žehličky. Sádrokartonový desky i s u-profilama a skelnou vatou. několik klobouků a hodně starou baterku. Klubka kabelů a batoh a paralelně zapojený vánoční žárovičky z roku 88. Na tom všem ležele vrstva prachu, pavučin a vzpomínek. 

Bylo 17. prosince a v Lidický ulici na Smíchově ležel na chodníku suchej, úplně opadanej vztah.

18.2.2013  (upr. 22.2.2013)
Manifest boje s aspikem

Už hodněkrát jsem si toho všimla. Mnoho lidí to má tak, že jsou rádi neviditelní. Nosí nenápadné oblečení a nenosí výraz obličeje, vyhýbají se očnímu kontaktu. Jiní lidé jsou naopak výrazní – a to buď negativně, nebo pozitivně. Negativně výrazní jsou například svými hlučnými telefonáty v tramvaji, kterými obtěžují neviditelné. Ale je třeba mít na paměti, že jsou to právě neviditelní, kdo jim k tomu dává prostor. Jsme obklopeni davy neviditelných lidí, kteří nehybně, jako zalití do aspiku, mlčí a intenzivně pracují na své neviditelnosti. A ten aspik je nebezpečný, protože se rozpíná a pohlcuje další a další lidi, kteří do něj nevědomky vstoupí. V aspiku se neviditelní cítí bezpečně, ale pokud se objeví někdo výrazný, je to jako by začal do toho jednolitého nažloutle průsvitného bloku píchat vidličkou. Jsem přesvědčena, že je potřeba narušovat aspikové kvádry v tramvaji, na úřadě, ve školách, v obchodních domech i na ulici. Aspik nesmí vyhrát nad jedinečností bytostí. A to, co vám chci říct, je, že je možné vymanit se ze světa aspiku a že přitom není nutné být negativním narušitelem. Není nutné rozpíchat aspikový blok vidličkou, je možné opatrně z něj vyjímat jednotlivé lidi. Aspik nikdy neexistuje sám pro sebe a vyjmeme-li z něj všechny ingredience, je nicotný, zbytečný a tím poražený.

Lidem často stačí opravdu málo k radosti, nebo i ke smutku. Protože žijeme všichni společně, nedá se nic dělat izolovaně, bez souvislostí a návazností. Někdo říká, že člověk musí začít u sebe, ale někdo jiný může klidně říkat něco jiného; třeba, že to není možné, protože se nedá odlišit, co děláme pro sebe a co pro ostatní. Vlastně nezáleží na tom, co kdo říká, ani na tom, co říkám teď já. Na to, co je důležité, musí přijít každý sám. Podle mě to „jediné důležité“ je rozhlížet se a zkoumat, vnímat a přijímat. Vnímat a přijímat. Ne soudit a hodnotit, ne v rychlosti odsuzovat a zamítat. Dívat se na věci, jako bychom je nikdy neviděli, jako bychom je neznali a nechápali jejich význam. Protože se stačí jen trochu zamyslet a dojde nám, že jejich význam ve skutečnosti neznáme a že jsme je vlastně ani nikdy doopravdy neviděli. Dívejte se na suchý ořech, na květinu, na starý telefon nebo na kliku u dveří. Vnímejte je.

Svůj svět do značné míry utváříme sami. Tím, jak ho vnímáme, jak se na něj díváme, dáváme viděným a vnímaným věcem a jevům významy. A svým chováním, činy i řečmi měníme svoje okolí. Myslím, že je veledůležité být dobrý – proto, že tím působíme na lidi kolem nás a ti pak zase působí na nás a tak se to děje neustále, až do té míry, že se dá uvěřit řečem o tom, že se nám jednou všechno vrátí.

Některé věci se vrací hned, zcela bezprostředně, pozorovatelně a prokazatelně. Na nich je možné si uvědomovat hlubší principy. K vyjímání lidí z aspiku je nutné si uvědomit některé věci a je nutné se díky tomuto uvědomění sám nad aspik povznést. Pak je možné vyjímat další lidi – a to pomocí jednoduchých technik. Jejich cvičení vám přiblížím v několika lekcích.

(na pokračování)

11.2.2013  (upr. 12.2.2013)
Očekávání

Za nějakou dobu jsem se našla v posteli, celou ohlodanou od myší. Vypadala jsem, jako když spím... „Páni, to už tady musím ležet nějakou dobu,“ zhrozila jsem se. Bylo mi mě líto – připadla jsem si zbytečně mladá na to, abych takhle skončila. Posadila jsem se na okraj postele a chvíli se jen tak pozorovala. Pak jsem mlčky vrátila myši do klece, vyvětrala, zavřela si oči a šla spát. Nic jinýho se ode mě ostatně ani neočekávalo.

11.2.2013  (upr. 12.2.2013)
Kudlanka

321402_10151381281283896_16057873_n_960Kráčí noční Prahou, šíří světlo a vysílá otázky. Jen tak namátkou...

Je tam doopravdy? Vážně existuje?
Kam vlastně jde a proč?
Ví někdo, že se cítí apokalypticky sám?
Je sám, protože je jiný?
Je jiný, protože je sám?
Nemá hlad?
Představují gigantické kovové kudlanky nábožné skutečnou hrozbu?

Kdo je znepokojenější?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



⇡nahoru⇡