Blázni.cz - dobrý kanál

Moc pěkný prkna
tak akorát na rakev
dokonce jsou
už na černo natřený 

Moc pěkný prkna
jen ještě v žilách krev
přenáší do srdce
jeho vlastní ozvěny 

Tak ještě kladivo
spony a hřebíky
přichystat v ústranní 
svůj dnešní nocleh

Vrátit se do sebe
a začít od píky
dneska už nestihnu
- cítím to v kostech 

Dávej si pozor

v nelehkých časech

čemu se věnuješ

a čemu věříš

Dávej si pozor

na čem ses zasek‘

proč na místě stojíš

A uvnitř běžíš

Postav se strachu

v nelehkých časech

aby tě nepozřel

ten zlej s velkým Ď

Ze všeho nejradši

živí se strachem

a pozře i tebe

když zjistí

žes uvízl

Večer jako každej jinej, ničím výjimečnej, nijak odlišnej od většiny večerů. Je jaro a venku příjemně teplo, jasný nebe, úplně by to chtělo procházku. Já jsem ale doma, čtu si a zrovna přemýšlím, že bych si mohla dát něco k večeři, když mě z myšlenek vytrhne známé zabzučení. „Jdem?“ stojí ve zprávě. Nic jinýho nebylo potřeba psát, jsme dobře domluvení. Kvůli utajení se svoláváme vždycky na poslední chvíli a místo je určený už od minula. Každej ví přesně, co má dělat.

Tenhle týden má službu Heda, poctivě každej den sleduje situaci a hlídá nejvhodnější den a čas. Takže teda jdem. Rychle chytám batoh, je zabalenej už od návratu z minulý akce, děláme to tak všichni; nikdy nevíme, kdy to přijde. Jen honem zkouknu, jestli je tam dost Sutradinu, tím si teď vlastně nejsem tak úplně jistá… jo je tam, ještě přihodím lahev s vodou a letim. Mám jen dvacet minut na to, abych se dostala na Hlavák. Jo, paruku, tyjo! Nesmím bejt poznat na kamerách, to je přece úplnej základ… Běžim. Běžim šíleně rychle na metro a pak jak vocas čekám tři minuty, než přijede. Je to jen pár stanic, takže za chvíli už se rozhížím po hale a hledám ostatní. Heda už určitě řídí celou situaci přímo ze Šervůdu, Jožin bude předpokládám taky v terénu. Na halu teda zbývá Bára, Fanky, Turda a Vojta. Musíme se fofrem najít a mazat na pomoc Rogovi k vlaku. Jo, sedmý nástupiště, to je teda pecka, úplně vzadu, zřejmě se teda potkáme až tam, běžim. Neni to nápadný, každýmu přijde, že dobíhám vlak, akorát je debilní, že mi trochu padá ta paruka. Uf, tak tohle teda bylo o fous, nemůžou ty lidi koukat, kam jdou??? Dobíhám Vojtu a ptám se, jestli ví o ostatních. „Bára už je u vlaku, Fanky tu bude do pár minut a o Turdovi nevím.“ Sakra, zrovna Turda by vypadnout neměl! Ale von to dá, jasně, že to dá… Dobíháme k Báře a skutečně ani ne za minutu přibíhá i Fanky a k ohromný úlevě všech i Turda. „Nemoh jsem dát vědět, fakt sorry! Přilepil se mi na paty nějakej divnej chlápek, ale setřás‘ jsem ho!“ „Seš si jistej?“ „Jo jsem, zdrh jsem z metra o stanici později a viděl ho jet dál, musel jsem teď běžet od Muzea vrchem.“ „Hele jestli to není bezpečný, tak to radši vodpískáme...“ „Nemůžeme to zrušit! Co s tou žirafou potom?“ „Tak si ji veme Werni domu, ne, se mu tam vejde...“ „Jako už fakt vidim, jak ji vleče po schodech...“ „Nechte toho! Na tohle teď není čas. Turdo: JE TO BEZPEČNÝ?“ „JE.“ „Tak jedeme dál, lidi. Makejte najít Roga a helfněte mu propašovat tu žirafu za mnou do Šervůdu. Máte doufám dost Sutradinu?“ „Máme,“ hlásím se Hedě a makáme najít Roga. „No dost, že jdete, už jsem se bál, že mě tu s tou žirafou vyhmátnou, dochází mi Sutroš.“ Rogo má na sobě zlatý sako, pruhovaný kalhoty, ve fousech dredy až na břicho a na hlavě turban. Jestli nás tohle jednou neprozradí, tak už fakt nevim. „Hele, Sutradinu mám dost a mám i vodu. Ale máte někdo glycerin? Vojto? Super,“ beru si od Vojty trochu glycerinu a v kelímku to všecko míchám dřevěnou špachtlí. „Tohle by mělo vydržet minimálně na deset minut, celá akce stejně dýl trvat prostě nesmí, beru to jako hodně velkou rezervu, jasný? Musíme ji dostat na místo tak za pět, maximálně za sedm minut.“ Heda mi potvrzuje, že je čistej vzduch, takže honem natíráme žirafě hubu sutradinovou směsí a sledujeme, jak se zmenšuje, až je velká jako jezevčík. Teda v kohoutku, jinak nám samozřejmě sahá až někam po prsa. Víc už se ale zmenšit nedá, to by bylo strašně riskantní. Utvoříme formaci s žirafkou uprostřed, proplouváme celou tou rozložitou halou, vo prsa dáme i jízdu po pásu. Výtahy tam jezdí fakt šíleně a mohlo by nás to příliš zdržet. Nakonec narazíme na obligátní partu feťáků u skleněných dvěří, musíme projít kolem nich. Jsou ale v cajku, na fízly nevypadáme, na boháče taky ne, na smažky sice trochu jo, ale jsme dost divný i pro ty feťáky, tak nás radši nijak nekontaktujou. A u nich by konečně asi ani nevadilo, kdyby tu žirafu zahlídli, spíš se bojim, aby na ně nepřišly benga a náhodou přitom nenašly nás

„Tyjo, stíháme to na minutu, ale dobrý!“ přidává se k nám Heda a dál velí operaci. „Nejlepší je fakt to místo, co jsme si říkali, takže jedeme podle plánu. Za celou dobu tam přešel přesně jeden člověk a ten byl tak na sračky, že ani nevěděl, kam jde; schválně by tam určitě nikdo nevlez. Takže můžeme začít.“ „Hele, kdo má vlastně toho hada?“ vkládá se do toho Bára. „Já, ale taky už mi došel Sutradin, takže je v původní velkosti a je fakt těžkej.“ Teprve teď si všímáme obrovskýho, vlnícího se batohu na Turdových zádech. „Tak jo lidi, máme teda všechno, jdeme na věc. Každej víte, co máte dělat, tak to dělejte; tři, dva, jedna, akce!“ Miluju ten adrenalin. Všichni to milujeme. Každej z nás z toho pak žije do další akce, každej z nás se těší, až to bude za náma a my se odklidíme do jinýho parku a tam si konečně vydechneme, pokecáme o všem možným, zhodnotíme průběh akce, naplánujeme tu další… Stojí to za to a to, co děláme, má smysl! To obohacení veřejnýho prostoru, vyvolání diskuse, šok způsobený kolemjdoucím kravaťákům… jo, má to prostě smysl, musíme vytrvat a stojí to za to riziko!

Na instalaci máme jen pár minut. Bára s Vojtou pomáhají Turdovi sundat batoh, já a Fanky mícháme Sutradin s vodou a kyselinou citronovou, Rogo drbe za růžkem žirafku, který začal říkat Maé a Jožin s Hedou hlídkují. Nejdřív musíme natřít hada, žirafa se už sice začala zvětšovat, ale furt není na třetině výšky a my to nesmíme uspěchat. „Betelné plazoň,“ ozývá se z větvoví nad námi a my si až teď všímáme Jožina. „Tyjo pecka úkryt!“ hodnotíme zase my a pokračujeme v omotávání žirafy hadem. „Mně se to nějak nelíbí,“ říká najednou, až nesměle, Rogo. „Co když chudinku Maé uškrtí? Navíc teda, nebylo zrovna jednoduchý ji tam osvobodit, co s ní bude teď? Zavřou ji do zoo, až ji najdou? Uteče a bude žít divoce v Divoký Šárce nebo co jako? Máte to vůbec vymyšlený?“ „Hele Rogo, tvůj jemnocit je sice ohromně dojemnej, ale fakt na to teď není čas. Jestli se ti to nelíbí, tak na příští akci chodit nemusíš, ale teď to prosimtě fakt nepokaž...“ „Ne fakt, co se s ní stane? A co se stane s tim hadem?“ „Hele všecko jsme to říkali minule, možná jsi zrovna meditoval nebo něco, ale je to vymyšlený. Had ji neuškrtí, dostal teď dávku kyseláče a druhou dostane těsně, než zmizíme. Takže bude mít pocit, že je najedenej a bude utlumenej a naprosto bezpečnej. Až je najdou, určitě je oba převezou do zoo. Já vim, že to tam není ideální, ale rozhodně mnohem lepší, než to, kde byli předtím, nemyslíš? Jak chceš dát větší svobodu žirafě ve střední Evropě? Víš? Já teda fakt nevím. Takže snad už můžeme pokračovat ne?“ Rogo objímá Maé, která konečně dosáhla požadované velikosti, kluci jí ovíjejí otupělé hadí tělo kolem krku, Jožin visí ze stromu za kolena a pomáhá. Maé se zvětšuje čím dál rychleji. Během pěti minut je hotovo – žirafa veliká, had obtočený, všecky cajky zabalený zpátky v batozích. „Rogo! Si děláš prdel? Slez z tý žirafy! Musíme rychle vypadnout, už jsme děsně nápadný!“ „Já nemůžu! Nemůžu ji tady přece nechat. Je to tak něžná bytost, nevíte, čím vším si prošla, já to tam viděl… ona teď potřebuje lásku a vřelost, nemůžu ji tady po tom všem opustit a nechat napospas. To prostě nejde.“ „Ale jde,“ vkládá se do toho nasraně Heda a snaží se při výskoku zachytit kamarádovu nohu. „Tak pomůže mi někdo? Jsem tady nejmenší a vy mě tady necháte skákat jak hopík, Jožo, tyvole, Turdo, Fanky, samí vysoký chlapi.. no Vojto tyjo, fakt, můžete mi někdo pomoct?“ Je to pravda, nemůžeme tu Roga nechat, všecky by nás prozradil. Ne, že by byl bonzák, to se nebojíme, ale prostě by nás podle něj už snadno našli.. musíme ho sundat ze žirafího hřbetu. „Já teda nechci bejt teď nějak negativní,“ říká Turda a je negativní, „ale říkal jsem to už minule, že jsou s Rogem problémy. Sorry Rogo, já tě mám rád, ale na tyhle akce seš prostě moc měkkej, to se ukázalo už minule s těma šnekama.“ „Prosimtě nevytahuj tady zase ty šneky,“ zlobí se Bára a Fanky se přidává. „Jo, to bylo přece něco jinýho, to neudělal schválně..“ „Já neříkám, že to udělal schválně, ale že jsou s ním prostě problémy. Vždycky k tý instalaci nějak přilne a pak se to celý zdrží a je to fakt jen otázka času, kdy přesně na tohle dojedeme. Vono je to nakonec jedno, jestli to bylo schváně… Rogo tyjo, fakt prostě slez…“ „Co bylo se šnekama?“ ptá se Vojta, tohle je totiž jeho první akce a nechytá se. „Ale tyjo stavěli jsme Sochu svobody z hlemýžďů,“ shrnuju to a tahám Roga za nohu. „Maé! Maé, promiň, já se neudržím! Snad to dopadne dobře, přijdu za tebou do zoo“, pláče Rogo a dává narychlo hadovi druhou várku kyseláče, o trochu větší, než nutně musel. „No a nějak se stalo,“ pokračuju ve vyprávění, „že Rogo do tý instalace zarostl, prostě byl pokrytej silnou vrstvou šneků a nešel od toho oddělit, nakonec to celý spadlo, no bylo to fiasko a jak jsme zdrhali, cestou z něj ještě ty šneci odpadávali, jako fakt to bylo vo hubu, měli jsme strach, že nás podle nich vystopujou. Naštěstí se teda dost rychle rozlezli a prošlo to, ale jak říkám, todle bylo fakt těsný...“ „Terko nekecej furt,“ okřikuje mě Heda a v zápětí cítím, jak mi na hlavu spadl meteorit. Po prvotním šoku zjišťuju, že to se Jožin ze stromu vrhnul na Roga, srazil ho k zemi a oba přitom spadli na mě. „Jsme všichni, rozdělíme se po dvou a zdrháme! Sejdeme se na Petříně. Hodně štěstí!“ velí Heda k ústupu. „Cedulka!“ vykřikne Fanky, „zapomněli jsme tam dát cedulku! Musim se vrátit, jinak to bylo celý zbytečný...“ „Já ji tam vrátim...“ „Ne Rogo, ty ne!“ zamítá rezolutně Heda. „Tyjo, vypadá to ale vážně dobře…“ volá Bára přes rameno a i já se teda otáčím. „Jo,“ vydechuju s údivem, „je to fakt paráda, absolutní nářez, se poserou...“ „Já se poseru!“ řve Heda a je už doopravdy vytočená, „co tam ještě děláš? Je to tam? Tak honem, tamhle někdo jde. Čau za chvíli!“

Ještě než se rozeběhnu o sto šest směrem k Jindřišský věži, naposledy se pokochám pohledem na naše dílo – žirafu obtočenou hadem, stojící přední nohou na ceduli s nápisem: AnimalArt - Marnost vysokých očekávání.

Nevstoupim dvakrát do téže řeky

Říkáš

Přemýšlíš o tom

A smysl ti uniká

Vstupuješ do řeky a zůstáváš stát

Nevystoupim nikdy z řeky

Říkáš

Stojíš uprostřed koryta

A řeka stejně

Jinam uplývá

Jsem si jistá

Že kdyby někdo vzal

Mou hlavu do dlaní

A rozřízl ji pilkou

Spatřil by neskutečnou krásu

Byl by ohromen 

Množstvím drobných krystalků

Ozářen silným proudem duhy

Zmaten hrou světel a stínů

Oslněn výbuchy hypernov

Ohlušen hudbou sfér

A zmámen vůní čerstvě vyvržených feromonů

Jsem si jistá

Že kdyby někdo vzal

Mou hlavu do dlaní

A rozřízl ji pilkou

Z tý krásy by se dočista posral

Měsíční paprsek

stéká ti po tváři

a vždy když se přiblížím

stříbřitě zazáří

přitom to zapraští

tak jemně, tak tiše

jako když motýli

šimrají v břiše

Při každém objetí

při každém polibku

do ucha zašumí

jak včela na kvítku

zašumí, polechtá

vědomí zjitří

jak ticho rozdírá

van věcí příštích

nejhezčí ze zvuků

v přeněžném tichu

je praskání vousů

přímo v mém uchu

Dívám se na tebe

Teď už jako na záznam

Jako na starý zaprášený film

Jen já vím kde je uložen

A ještě si tě někdy promítnu

Ale nijak často

Nechci si moc zasvinit hlavy

Nahá tma

Pakliže se dávení nedostaví samo

je třeba vyhledat dlouhý předmět

ideálně opatřený štětinami

a zavést jej do hrtanu

Není přitom nutné 

zavádět jej zvláště hluboko

dávivý reflex se obvykle 

spouští už při dosažení 

hloubky několika centimetrů. 

Taktéž je možné zakoupit

vomitivum v běžné lékárně

Nelze však zaručit

že tento postup 

bude mít 

na politickou situaci

jakýkoli vliv

Z přetržený šňůry se sypou korále

Některý věci jsou léta neměnný

Rozpraskaná hlína volá po vláze

Její oči jiskru neztratily

Vlasy se obarvily moudrostí  let

Věci vetešnický

Co vy mně budete vyprávět?!

<Buri>

Mysli si zátiší.

Na pozadí stáří

na popředí pozadí mladí

Vprostřed jakoby něco schází

Nikoliv.

Je tu harampádí.

Věci cestující časem,

poslané myšlenky.

Vítejte v kurzu telepatie paní Zdenky.

ruce na spánky

teď to bude trochu funky.

Kožené náramky, bronzové sošky a činky

šminky od pramaminky

pro mladé fenky

Ženská moudrost se šíří bez použití slova.

Mistryně Joda bude předcvičovat.

<Jaroslav Alétotaky>

      Léto 2012

              Duben 2010

                        Říjen 2010

                          Léto 2012

Včera jsem potkala:

- polobezdomovce Honzu, kterého jsem pozvala k nám na večeři

- prapaní s neuvěřitelně milým úsměvem

- zjevení hněvu v podobě malého pána s maličkým psem

- kočku s obličejem mývala

- spolubydlící ze Singapuru, kteří se přistěhovali včera a dnes večer se stěhují zpět

Dnes jsem potkala:

- pána, kterému při došlapu odfukovala levá bota

- auto plné slunečnic

- paní, která kdyby šla ještě o půl kilometru za hodinu pomaleji, už by couvala

- slipy bez chlapa

- burácejícího holuba

- štěkající straku

- slečnu, která si o sobě moc myslí

A to všechno mě vede k závěru, že i dnes je svět stejně šílený, jako byl včera. 

2.6.2011

Kráčí noční Prahou, šíří světlo a vysílá otázky. Jen tak namátkou...

Je tam doopravdy? Vážně existuje?
Kam vlastně jde a proč?
Ví někdo, že se cítí apokalypticky sám?
Je sám, protože je jiný?
Je jiný, protože je sám?
Nemá hlad?
Představují gigantické kovové kudlanky nábožné skutečnou hrozbu?

Kdo je znepokojenější?